Samozřejmě. Kdo jiný by to měl vylíčit? Já jsem stál u zrodu té myšlenky, a tudíž první, kdo se začal podílet na vývoji. Pamatuji - nebo spíše pamatoval jsem, jelikož dobrá polovina událostí okolo vývoje z mé hlavy zmizela jako pára nad hrncem – pamatuji všechny testery, vývojáře, kritiky a konzultanty. Vpravdě – nebylo jich mnoho. Ale ti, kteří vydželi až do konce a odvedli skvělou práci, si zaslouží, aby někde padla zmínka o jejich snažení. Hra se sice jmenuje Genesis Excogitatus, ale pro zkrácení budu psát jen Genesis.

Dobrá, hezky od začátku. Byl podzim roku 2000, posledního léta vcelku zajímavého a na historické události bohatého milénia. Nebylo to dlouho, co jsem poprvé sevřel ve své ruce dvacetistěnnou kostku a mrštil jí po stole, zuřivě se snažíce ji vlastní mentální silou poručit, aby zůstala stát na čísle, jež znamenalo kritický zásah. Co čert nechtěl, stal se pravý opak – kriticky jsem minul. Ač se nám to středověké dobrodružství plné magie, hrdinných rytířů a zběsilých soubojů podařilo úspěšně dotáhnout do konce, v nitru jsem cítil, že moje dušička prahne po něčem trochu jiném. Bohužel, nenacházel jsem uspokojení v žádné známé hře, a proto jsem brzy nato usedl ke svému počítači a v tabulkovém editoru vytvořil jakousi spleť tabulek a komentářů. Tak spatřila světlo světa první součást pravidel hry Genesis , rychle nacvakaná v prvním zápalu myšlenky. Ten soubor jsem překrásně a důmyslně rozdělil barvičkami, abych tím usnadnil orientaci v chaosu. Navíc, jediný list byl současně deníkem a pravidly a v celém tom „herním systému“ (tehdy to k nějaké hře mělo ještě daleko) byl možná jeden jediný originální nápad.

Nicméně já byl se svým dílkem spokojen a hned druhý den jsem vytiskl celá pravidla (stačil mi jeden papír A4) a jakmile skončila škola, pádil jsem za svým nemocným kamarádem Sláďou, který mě k hrám na hrdiny poprvé přivedl. Tenkrát jsem mu zhruba vysvětlil pravidla a abychom snáze zjistili, jestli je tu šance, že To někdy k něčemu bude, zahráli jsme si historicky první dobrodružství hry Genesis. Tenkrát jsem vedl svoje úplně první dobrodružství jako Pán hry (Ještě neexistoval pojem XO). Myslím, že víc než samotná páteř pravidel mého kámoše uchvátila vidina, že jednou budeme mít svou VLASTNÍ hru, která bude plně odpovídat našim představám. Tak začala první fáze prací na pravidlech.

Následuje „vokno“. Kdybyste mě zabili, neřeknu vám, co se dělo do Vánoc.
O svátcích jsem vzal čtverečkovanou „á trojku“  a u krabice pomerančového džusu jsem nakreslil mapu světa Na ten džus si pamatuji proto, že překroucený nápis na obalu posloužil jako název zálivu. Ne, nenamáhejte se hledat na mapě. Nikdy se tam nedostal. Když jsem odložil tužku, přišlo mi „blbý“ (tenkrát jsem opravdu polohlasně řekl ono slovo),  opravdu „blbý,“ že na celé planetě je tak málo vody. A z mapy světa se rázem stal „jen“ Uniwest a k němu jsem dokreslil další dva kontinenty. Péša (k němu se dostanu) přidal další dva a celý svět pak stvořil digitálně.

Pak přichází další bílá prázdnota v šedé kůře mozkové. Jediné, na co si vzpomínám je, že jsme jako testéra vzali do party našeho spolužáka a dobrého kamaráda Jeffa, z něhož se později vyklubal jeden ze základních pilířů vývojářského týmu (to vlastně ze všech, kteří neodpadli). Každý den, kdy jsme stáli v nekonečné frontě na oběd, jsme debatovali o tom, co je potřeba udělat, zlepšit a dokončit. Blížily se prázdniny a s nimi také největší zlom ve vývoji hry – školní výlet na rafty. Zrovna začínal červen a počasí bylo báječné.

Všichni si brali křížovky, knížky, časopisy, instantní polévky, zkrátka každý měl něco, čím ubíjel volný čas, když se zrovna nepádlovalo, neopékalo, nezpívalo, nebo jsme nehráli fotbálek. Náš stan (tzn. my tři) měl kostky, tužky, deníky a čtverečkovaný sešit, který obsahoval pravidla, mapu světa, zbraně a vybavení. Tam nás hra ještě více chytila a také o mnoho postoupil její vývoj. Brzy nám začali říkat krtci, protože jsme – kromě občasných fotbalových zápasů a samozřejmě plavby na loďkách – ze stanu vylézali, až když už nebylo ani trochu vidět. Předposlední den výletu už mě nenapadalo, do jakého prostředí zasadit dobrodružství, a tak jsem šel za naší paní třídní učitelkou češtiny, a zeptal se jí, kdyby měla hromadu peněz, kam by jela na dovolenou. (Fjůha, to jsou ale vzpomínky, co?) Doufám, že mi jednou odpustí všechny gramatické a stylistické chyby, které jsem kdy během vývoje (ale i jinde) nasekal. Nebo lépe – doufám, že se o nich nikdy nedozví. Ještě si vzpomínám, že Jeff hrál tenkrát s postavou, které přezdívali Rambo. Měřil (rozuměj Rambo, ne Jeff) asi 160 cm a měl sílu 27. Brzy dostal také přezdívku Kulička.

Na konci roku, ten poslední týden, kdy se všichni povalují, nic nedělají, jenom vracejí to, co zbylo z učebnic, jsme si brali Genesis do školy. Na návštěvu přišli hoši z béčka, Petr Ždímal a Břéťa Vomočil. Hra je chytla a tak (i když mnohdy neměli čas) jsme získali dva další testéry. Zažili jsme s nima spoustu legrace – například když se Petr zeptal pána hry, co by mu poradil, aby si vzal, dostal odpověď že „třeba třistakilovou kouli plexu!“ Samozřejmě to byla legrace, protože ho XO chtěl jen tak odbýt. A ejhle, uprostřed mise se při otevírání brány zmíněný borec vytasil s plexem. Následovala běžná otázka pána hry: „A kolik toho máš?“ Odpověd si už domyslíte. Táhnul těch tři sta kilo v batohu! Petr taky začal dělat auta, ale moc toho nestihnul. Pak, někdy během dalšího roku, postupně zájem obou dvou „béčáků“ opadl a zůstali jsme zase v původním složení.

Naštěstí v té době začínal hrát Péša (myslím že zažil ještě jedno dobrodružství s Petrem) a pak hra dostala říz, protože Péša všechno řeší originálně. Třeba když nás naštval Dawn, tak Péša se svou postavou namíchal jedovatý plyn a s pomocí mého tvrďáka (to byl Buffalo Bill, nejlepší střelec na světě) ho hodil z letadla na Abousius se slovy: „Přeberte si to, parchanti!“

Následoval nápad, ne vlastně políbení múzy, na který jsme všichni jaksepatří pyšní. Materiály tehdy totiž byly přehledně rozepsané v óbrovské tabulce (asi padesát řádků a dvacet sloupců), jejich pravidla byla komplikovaná a všichni z toho šíleli. Tak jsem si řekl, že to zjednoduším a vymyslel jsem OM, OB a RP. Přišlo to náhle jako terorista do autobusu a lepší řešení jsme si nemohli přát.

Další převrat se dostavil, když jsem byl na dovolené v Řecku. To víte, všude spousta krámků se suvenýry, samý porcelán a sklo. Jednou, když jsem otráveně čekal, až se mamka nabaží pohledem na křehké zboží, mě napadlo, že by byla sranda, kdyby se ta police celá skácela a všechno se rozmlátilo. „To už by nikdo neodvrátil,“ říkal jsem si. A najednou mě napadlo přidat do pravidel machýrky, kteří by měli zváštní schopnosti, se kterými by to sfoukli. „PNS – paranormálně nadané subjekty, tak se to bude jmenovat!“ A bylo to. Sláďu ten nápad velice zaujal a začal na tom pracovat.

Někdy v té době se přidal WoiTa a jeho začátečnické nadšení nás posunulo o velký kus dál. Trochu upravil mapu, kterou zpracoval Péša, navrhl dobrou úpravu vybavení, přeformátoval pravidla a byl to vlastně jeho nápad, dát je do PDF formátu ve třech sloupcích.

Pak se v tom udělal trochu zmatek, jelikož každý se každému do všeho míchal, všichni dělali všechno, jeden po druhém něco kontroloval a začala fungovat opravdová týmová práce. Těžko říct, kdo co udělal, protože každý přiložil ruku k dílu. Pokud by po tom však někdo toužil, můžu prohlásit, že vybavení dělal převážně Jeff, Péša zmáknul mapu, ukuchtil něco obrázků, vznesl pár připomínek a pak hlavně testoval. Jo a taky našel spoustu děr v pravidlech, které použil jako cheaty. Sláďa se nejvíc zasloužil o „psychouše“ (PNS) a WoiTa naprosto sám stvořil webovské stránky. Také přišel s několika zajímavými nápady a dal pravidlům i vybavení nynější grafickou podobu. Moje maličkost zplodila historii, částečně také civilizace na planetě Gaia a hlavně (a na tom si zakládám) vychytávky. Tedy ne všechny ty hlášky (ty jsou opravdu autentické), ale jejich sepsání. Na pravidla se mě nepteje, protože, ačkoliv já jsem je musel z větší části „namlátit“ do počítače, vymýšleli je naprosto všichni a dnes mohu těžko říct, kdo měl největší podíl.

Chrudim, 16. 2. 2005

Rok 2004 byl pro mě úspěšný v mnoha ohledech, které tu ovšem nebudu jmenovat, neboť sem tak úplně nepatří. Samozřejmě mi přinesl i mnohá zklamání, stejně jako jsem já přinesl mnohá zklamání jiným – a hlavně Vám, příznivcům Genesis. Ano, narážím tady na trapnou kauzu „Nová pravidla pro boj“. K tomu i k ostatním údálostem se vyjádřím, jen to budu prokládat úryvky z poznámek, které jsem stvořil loni koncem prázdnin. Nikdy jsem se nedostal k tomu, abych je shrnul a zformoval v pokračování předešlého článku o vývoji. A jelikož rok 2005 má u mě heslo: „Dodělej resty, zachraň co se dá!“ napravím to teď hned!

Chrudim, 16. 8. 2004

Rok se s rokem sešel a - věřte nebo ne – náhodou jsem si prečetl těch pár slov, co jsem loni psal o vývoji hry, v době, kdy jsme ji prvně umisťovali na net. Rád bych se po roce vyjádřil ke svým starým spisům, tak doufám, že to nikoho nebude otravovat (kdyžtak už nečtětě dál). Mám teď, v posledních dnech, trochu zvláštní období, jelikož se na mě valí spousta věcí a všechno se to míchá – dobré, zlé, nové, staré – zkrátka je z toho „vomáčka“ co mi plní hlavu až po strop. 

Včera jsem se vrátil z dovolené ve Španělsku. Moře a tak, to je tam fajn, jenom hezký holky aby člověk pohledal. Snad jsem měl jen smůlu, to je u mě v téhle oblasti vcelku běžné, přestože rozhodně není chyba ve mně – za celé prokleté pondělí jsem na pláži viděl jen osm(!) holek, co nevážily víc, než je zdrávo, nebo nepobíraly starobní důchod. A z těch osmi tři chodily s takovejma fakt velkejma a silnejma borcema, jedna byla vdaná, dvoum – sestrám – nemohlo bejt víc jak deset a ten zbytek na mě při pokusu o „nezávaznou“ komunikaci spustil takovou hatmatilku, že jsem se zmohl jen na „Perdón, seňoritas, no hablo espaňol“ a přiblblej úsměv. Ach jo!

V reakci na tento první „autocitát“ musím na předním místě zmínit, že to „míchání omáčky“ mám za sebou hlavně díky osobě, kterou tady nebudu jmenovat, protože – jak jí znám - by si to určitě nepřála. Přesto se, doufám, nebude zlobit za prosté a veřejné Díky. Jo a ještě – těm španělským plážím jsem křivdil, nedávno jsem viděl obrázky tamních letovisek přeplněných krásnými slečnami (pokud to ovšem nebyl trik nějaké cestovní kanceláře).

Přivezl jsem si pár nápadu, které se dozajista objeví v příští verzi pravidel (nebo aspoň v přespříští). Nejdřív by se však slušelo trochu okomentovat loňské řádky, tak mi promiňte ten předchozí úlet a jdeme na to.
Dívám-li se zpětně na to, co jsem smolil minulý srpen, nemůžu si odpustit hlodavou otázku, co se v mé mysli stále drápe na povrch: „Kde se tam v tom textu vzalo to slovo ‚udělal‘?“ Hned vysvětlím, na co tím narážím. Mohlo by se trochu zdát, že jsem tenkrát podlehl iluzi, podle níž je Genesis E. skoro hotová. Omyl, vážení přátelé! Rok usilovné práce nás ( a koneckonců i Vás) přesvědčil o opaku a letošního ukvapeného závěru mě vystříhala skutečnost, že jsem si vzal skoroverzi pravidel 1.3 s sebou na dovolenou. No já myslel, že mě klepne pepka! Takových stylystických, logických a teoretických chyb, co já našel jen u vysvětlivek talentů a dovedností (tzn. ani ne celá první kapitola)! Jediná kapitola, která se tolik nečervená škrtanci a poznámkami, je kapitola 4, u které je v polovině první stránky poznámka: „Tuhle kapitolu ani nemá cenu dočítat, je to hnus!“. 

No tak ono to s tou přespříští verzí pravidel nebude zase tak horké, ale nápadů jsem skutečně přivezl hafo. Jenže – rok usilovné práce vystřídal půlrok usilovného odkládání, vymlouvání a – ruku na srdce – nebýt mě, lajdáka který vývoj zdržoval celých několik měsíců a zastínil tak jakékoliv jiné aféry, tak by určitě stejná hanba (možná i větší) padla na jiné členy týmu. Ono to teď vypadá že náš zájem o Genesis E. trochu bere za své, že už se nesnažíme tak jako dřív, ale to je omyl! Strašlivý omyl, který teď hned musím jednou provždy vyvrátit.

• Je skutečně pravda, že tři z nás pěti máme na krku maturitu, která nám už móóc brzy přivře kyslík (Tímto oficiálně povyšuji VÝMLUVU na OMLUVU). 
  

• Je skutečně pravda, že závěr roku nebyl – co se Genesis E. týká – příliš inspirativní. Pravidla pro boj jsem začínal psát celkem pětkrát, z toho první čtyři verze (každá zavrhnuta až po napsání zhruba prvních třech stran) skočnily navždy zálohované přákazem SHIFT+DELETE. Zkrátka – klasický případ tvůrčí krize.
  

• Je skutečně pravda, že začínáme spolupracovat se serverem www.hrynahrdiny.cz, v jehož budoucí úspěchy opravdu věřím a těším se na ně tím spíš, že pomůže všem příznivcům her na hrdiny najít to, co opravdu hledají – ať už to bude Genesis E. či nikoliv.
  

• Je skutečně pravda, že Wicinoo (tzn. autor tohoto podařeného/nepodařeného článku – nehodící se škrtněte) připravuje Legendy planety Gaiy, které by podlě jeho přání daly světu nádech tajemna a čtenářům pocit, že Gaia je skutečné místo, existující kdesi na „druhé straně“ Bermudského trojúhelníku (Team Genesis se títmto zříká jakékoliv zodpovědnosti za fanatické sebevrahy vrhající se kvůli Genesis Excogitatus do výše zmíněných nebezpečných vod J).
  

• Je skutečně pravda, že mimo to, že vrcholí přípravy na zveřejnění pravidel 1.3, pracujeme pilně, jako mravenečkové, na aktualizaci deníku (mimochodem – dostane se vám do ruky verze „deluxe“, kterou jsem loni o prázdninách kutil z ryze sobeckých důvodů a dlouho jí odmítal vydat komukoliv jinému J), dále se zabýváme korekcí vybavení 1.3, povídkovou tvorbou, a tak dále, a tak dále…
  

Co říci závěrem o téměř pětiletém vývoji? Asi nic moc, lepší bude, když si každý udělá obrázek sám podle fakt, která jsem předhodil. Já osobně mám na srdci toto:
Až budu příště s nepředstíranou zuřivostí řvát nadávky na Woitu, on se mi bude ze zoufalství smát do očí a tvrdohlavě si vést svou, až Jeff bude kroutit hlavou a říkat: „To sou debilové…“, až se nás Péša bude snažit přesvědčit tím, že se pokusí křičet ještě hlasitěji než my čtyři dohromady a až Sláďa zvedne ruce nad hlavu a po půlhodině ohnivé diskuze prohlásí: „Ježiš tak se na to vykašlete, dyť je to jedno!“, z čehož nejen Woitu musí zákonitě chytit amok – pak budu na 100% vědět, že Genesis Excogitatus žije! Sice ještě zdaleka není „excogitatus“ (=dobře vymyšlená), ale Team Genesis - ta nerozlučná parta bláznů, už maká na tom, aby byla.

 

Wicinoo

Designed by WoiTa, 2003-2013